Zajímavý rozhlasový rozhovor s naší tlumočnicí Danielou Vackovou

Naše tlumočnice Daniela Vacková byla pozvána do rozhlasu, aby zde promluvila o světě neslyšících o znakovém jazyce.

Celý rozhovor si můžete poslechnout zde.

Přejeme příjemnou zábavu!

Přepis celého rozhovoru:

M= moderátorka

T = tlumočnice

M: Krásné dopoledne při poslechu Českého rozhlasu Vysočina, právě za pár minut vám přiblížíme svět neslyšících. Zaměříme s na to, zdali je správně znaková řeč, anebo znakový jazyk, a proč vlastně znakový jazyk, podrobnosti nám představí a svět neslyšících přiblíží Daniela Vacková, která vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, nyní pracuje pro divadelní fakultu JAMU pro obor výchovná dramatika pro neslyšící a také působí v organizaci Tichý svět. Jaké byly její sny, i o tom si budeme povídat, protože v současné době se věnuje tlumočení do znakového jazyka a také zdůrazňuje ten význam pro lidi, kteří si třeba chtějí užívat i ten kulturní svět a jsou neslyšící, protože se zabývá i takzvaným uměleckým tlumočením. Já vám přeji dobré dopoledne.

T: Dobrý den.

M: Když Petr Muk zpíval o těch snech, které zůstanou, jaký byl váš sen.

T: Tak můj původní sen bylo být herečkou, já sem v 9. třídě potom po ještě po neúspěšných přijímacích zkouškách na konzervatoř jsem to zkoušela ještě v 1. ročníků na střední škole a chtěla jsem být herečkou, hlásila jsem se na konzervatoř, ale bohužel to nevyšlo, vlastně dneska i můžu říct, že bohudík to nevyšlo, protože mě osud zavál úplně jiným směrem, za což jsem ráda, ale vlastně díky znakovému jazyku jsem se zase mohla vrátit k tomu umění, divadlu a hudbě.

M: Kdy vás tedy okouzlil znakový jazyk, jak jste se k tomu vůbec dostala.

T: Znakový jazyk mě okouzlil tady v Jihlavě, kdy mi bylo asi 15 let, byla jsem na svojí první letní brigádě v jedné továrně tady ve větší firmě v Jihlavě a dostala jsem se na pracoviště s neslyšící paní, která mi ukázala pár znaků, naučila mě takové základní znaky jako máma, táta a tak dále, moc se mi to líbilo, já jsem tam pak chodila každé léto pravidelně, takže jsme se už znali a ona mě přivedla i mezi ty své neslyšící přátelé, protože tam pracuje poměrně hodně neslyšících a když jsem pak hledala, kam na vysokou školu, tak jsem našla obor čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě v Praze a přihlásila jsem se tam, takže to byl první krok.

M: Takže čeština pro neslyšící, já jsem také říkala, že přiblížíme, v čem teda my lidé děláme chyby, protože my často říkáme znakový jazyk, znaková řeč. Znaková řeč. Je to znaková řeč, nebo je to znakový jazyk.

T: Správný termín je znakový jazyk, znaková řeč je hodně zaužívaný termín, který používají lidé vlastně všude, a my se snažíme o to tady toto změnit, proto jsem moc ráda, že jste to zmínila. Znaková řeč, ten termín není úplně přesný, protože vždycky to přibližuji tak, že taky neříkáme česká řeč a anglická řeč, máme taky jazyk, protože znakový jazyk, ačkoliv je produkovaný rukama, vnímaný očima, tak je to opravdový jazyk, má svoji vlastní gramatiku, má svoje vlastní specifické jako jazykové rysy a vlastně splňuje všechny ty podmínky pro to, aby mohl být přirozeným jazykem. Tím pádem znaková řeč je špatný termín a používá se znakový jazyk.

M: Takže odteď už jenom znakový jazyk.

T: Ano.

M: Když by člověk se chtěl naučit znakový jazyk, zvládne to i samouk, nebo je pro to důležité mít i ten vizuální obraz někoho, kdo nám to bude správně znakovat, ukazovat.

T: Jako samouk si to nedovedu úplně moc představit, i když v dnešní době je už možné třeba na internetu najít nějaké slovníky, ale přeci jenom ta živá výuka s lektorem, ta nemůže být ničím nahrazena. Důležité také je, aby v tom kurzu učil přímo neslyšící lektor, já jsem měla tu zkušenost, protože na filozofické fakultě znakový jazyk vyučovala neslyšící lektorka, můžu říct, že to byla nejlepší zkušenost, protože v tu chvíli se nedalo jinak domluvit, člověk se opravdu musel snažit. Možná, kdo zažil třeba výuky angličtiny přímo s Američanem či Angličanem, tak mi dá za pravdu, že ta výuka je trochu jiná a toto je teda nejlepší. Je ovšem trošičku potíž najít třeba takový kurz tady v Jihlavě, tady to úplně není tak běžné, ale třeba Praha, Brno, Hradec Králové atd. ty větší města už mají kurzy.

M: Znakový jazyk nám v pondělním Dobrém dopoledni představuje Daniela Vacková. Hostem Dobrého dopoledne Českého rozhlasu je Daniela Vacková, která vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, nyní pracuje pro divadelní fakultu JAMU pro obor výchovná dramatika pro neslyšící a také působí v organizaci Tichý svět. My už jsme si přiblížili znakový jazyk, o tom si dnes povídáme, ale je znakový jazyk jednotný? Tedy je stejný v Česku, Americe, Německu, nebo má svoje specifika v každé země.

T: Ne. Znakový jazyk určitě není mezinárodní, to je další takový častý omyl, co si lidé myslí. Každý stát má svůj vlastní národní znakový jazyk. Dokonce i v České republice máme český znakový jazyk a některé znaky se mohou regionálně odlišovat, takže v Praze a v Brně se některé znaky ukážou jinak, já jsem například se učila znakový jazyk v Praze a potom, když jsem nastoupila do práce v Brně, tak jsem měla občas problém s některým znakem, některému znaku porozumět, ale velmi rychle se člověk přizpůsobí i té regionální odlišnosti.

M: Jak velkou roli při znakovém jazyce, přitom samotném znakování hraje mimika člověka, je důležité, možná pokud jste viděli v televizi toho pána v tom okýnku, který překládá do znakového jazyka, tak jste si možná říkali, proč se u toho tak divně tváří, proč má takové výrazy, proč je to tak důležité pro tu komunikaci.

T: U znakového jazyka mimika hraje velice klíčovou roli. Je to vlastně část gramatiky, kdybychom mimiku z toho znakového projevu vynechali, tak by byl gramatický a nemuselo by mu být vůbec rozumět. Ta mimika hraje roli například, když uvedu příklad u otázek, tak u zjišťovacích či doplňovacích otázek se jinak hýbe obočí, u jedné otázky jako zvednuté, u jiné je svraštělé, vlastně i otázku tou mimikou ho můžeme sdělit podmínkovou větu a tak dále, takže ta mimika vlastně patří do té gramatiky, je to nedílnou součástí, a je to dáno tím, že ten jazyk je vizuálně motorický. Tak z toho důvodu.

M: Jak dlouho člověku trvá, než se naučí tu synchronizaci rukou a obličeje, aby všechno nakonec se k tomu člověku dostalo tak, jak má a správně to pochopil.

T: No já si myslím, že je to hodně individuální. A myslím si, že úplně, vlastně bavili jsme se o tom, že znakový jazyk je také přirozený jazyk, že je to jazyk jako jakýkoliv jiný, ale já musím říct, ze své zkušenosti, že třeba naučit se znakový jazyk pro mě bylo mnohem jednoduší, než třeba naučit se anglicky. Myslím si, že je to individuální. Mně to třeba trvalo, já jsem se studovala na Karlově univerzitě bakalářský obor 3 roky, takže 3 roky jsem se tomu intenzivně věnovala plus jsem navíc ještě chodila do večerních kurzů znakového jazyka v Praze, kde vyučovali také neslyšící lektoři, takže já můžu říct, že mě to trvalo tak třeba 3-4 roky a zhruba po těch 4 letech jsem tak postupně začínala už s tlumočením

M: Zvládne i ty výrazy, řekněme, introvert? Myslím výrazy obličeje.

T: Myslím si, že pro člověka introvertního založení to může být trošku složitější. Přeci jenom ta mimika je u toho opravdu výrazná a vím, že třeba mně někteří spolužáci s tím trošičku bojovali, že opravdu jsme se na tu mimiku zaměřovali, museli jsme to více trénovat, takže myslím si, že pro extrovertního člověka to není zas takový problém, ale pro introverta by to problém mohl být.

M: Ovlivňuje vás nějak znakový jazyk i v běžném životě, že třeba máte občas tendenci, i když nemusíte?

T: Ano, mám takové tendence velmi často a myslím si, že mám dost živou gestikulaci při mluveném projevu a stávají se tím pádem i trošku jako nepříjemné situace, že si častokrát zvrhnu na sebe třeba nějaké pití a tak, to se samozřejmě stává i v nějaké společnosti s neslyšícími, kde se používá znakový jazyk, tak ano, mám takové tendence.

M: Zůstávejte s Českým rozhlasem Vysočina, přiblížíme vám, kdo se učí znakový jazyk a kdy právě neslyšící nejčastěji potřebují tlumočníka. My si dnes o kouzlu znakového jazyka povídáme s Danielou Vackovou, možná bychom mohli přiblížit, jaké chyby děláme nejčastěji při komunikaci s neslyšícími, s čím se setkáváte.

T: Tak běžně se setkáváme s tím, že slyšící člověk pokud se potká s neslyšícím, tak když se o něm dozví, že špatně slyší, tak na něj začne automaticky křičet, což je jedna z chyb. Na neslyšícího člověka není potřeba křičet, protože to většinou nemá vůbec cenu. A je potřeba artikulovat jasně, zřetelně, ale přirozeně, pokud to člověk zase moc přehání, tak to taky není dobré, je důležité si také uvědomit, že ne každý neslyšící je schopný odezírat, někdo ano, některý neslyšící odezírá lépe, některý odezírá hůře. Je to jedna z možností, pokud nemáme po ruce tlumočníka, jak se s tím člověkem domluvit, takže jasná, zřetelná artikulace, ne přehnaná. Důležitý je oční kontakt. Musíme na sebe vidět. To je základní podmínka při komunikaci s neslyšícím a také nedávat si vlastně nic přes pusu, žádné překážky, ruce, jak někdo to rád dělá, dává si před ústa ruce, tak to určitě také ne, a také je důležité třeba si pohlídat zdroj světla, protože přímý zdroj světla za zády toho člověka, který na toho neslyšícího mluví, taky to může negativně ovlivnit, protože tomu člověku není dobře vidět do obličeje. Takže asi toto jsou základní pravidla, která jsou důležitá dodržet.

M: Jak je to třeba s psaním, pokud tedy rozhodneme se, že si s neslyšícím budeme raději dopisovat, než abychom na něj tak nějak křičeli, nebo hodně silně artikulovali. Jakým způsobem psát, aby to bylo pochopeno, aby to bylo správně.

T: No se psaním je to taky trochu složitější. Je to určitě jedna z možností, jak se můžeme s neslyšícím člověkem domluvit, pokud není k dispozici tlumočník, ale je určitě důležité pamatovat, že pro neslyšící český jazyk není jejich mateřským jazykem, je to pro ně cizí jazyk, který se častokrát učí až ve škole, nebo oni mají přípravné třídy, tak třeba už v mateřské škole je připravují na čtení a psaní, ale oni nemohou český jazyk přirozeně odposlouchat, tudíž je to pro ně cizí jazyk, musí se ho naučit jako třeba Angličan, který přijede do České republiky a na to je důležité pamatovat při tom psaní, takže většinou, stává se to často, to nevadí, my tlumočníka nepotřebujeme, s pánem si to napíšeme, tak většinou není úplně moc funkční. Samozřejmě v krizové situaci se to dá a v takovém případě doporučuji psát opravdu krátké, jasné a stručné věty a nerozepisovat se do nějakých delších setkání a také být připraven na to, že možná jakoby slyšící nebudete schopna porozumět tomu, co vám ten neslyšící píše.

M: Můžeme dát třeba nějaký příklad kratičké věty?

T: Kratičký příklad. Tak já bych to možná vysvětlila na nějakém příkladu ze znakového jazyka, protože znakový jazyk nepoužívá skloňování, nepoužívá, jakoby nevyjadřuje čas v té koncovce toho slovesa, to znamená, že se může stát, že ten neslyšící člověk to napíše to bez skloňování – Já potřebovat pomoc. Například. Takže toto je třeba věta, která jde jakoby, kdy to je srozumitelného pro toho neslyšícího, nenapadá mě teď nic složitějšího.

M: To vůbec nevadí. Já myslím, že tohle bylo dostačující, když bychom se zaměřili na cílovou skupinu lidí, kteří se učí znakový jazyk. Tak kdo to je, jsou to většinou příbuzní neslyšících nebo i jiná skupina.

T: Mohou to být příbuzní neslyšících, často to jsou rodiče neslyšících dětí, protože většina, ač se to nemusí zdát, tak většina neslyšících dětí se rodí do slyšících dětí, je to myslím až 90 %, kdy vlastně téměř je vzácnost, když neslyšící rodiče mají také neslyšící dítě, jím se rodí naopak slyšící děti, takže když se toto stane, slyšícím rodičům, že zjistí, že jejich dítě neslyší, tak mají možnost se zdarma vzdělávat v kurzech znakového jazyka, takže jsou to buď příbuzní, ale je tam i velká skupina a možná vlastně převažující skupina těch lidí, které to zajímá, nebo se k tomu dostali náhodou, tak jako třeba já.

M: Už za chvíli se budeme v Dobrém dopoledni Českého rozhlasu Vysočina povídat o tom, jak se dá zprostředkovat neslyšícím hudba, písnička a také spousta dalších věcí, tak zůstávejte s námi, protože vás přesvědčíme, že i neslyšící člověk může vyrazit třeba na festival. Krásný den při poslechu Českého rozhlasu Vysočina vám přeje Hela Dvořáková, dnes vám přibližujeme svět neslyšících a už za pár minut se zaměříme i na umělecké tlumočení. Společně s Danielou Vackovou si ale teď budeme povídat o tom, v jakém okamžiku právě nejčastěji neslyšící člověk potřebuje tlumočníka.

T: Neslyšící člověk potřebuje tlumočníka v situacích každodenního života, které třeba my vnímáme jako naprosto nepodstatné, je to třeba návštěva lékaře, běžná preventivní prohlídka, návštěva u zubaře, případně vyřízení občanského průkazu na úřadě a tak dále, takže to jsou většinou situace jako lékař, úřad, případně spousta neslyšících vlastně pracuje ve slyšících kolektivech a když se jedná o pracovní poradu, kde se řeší důležité věci, tak tam je taky potřeba, aby měli tlumočníka k dispozici. Je to samozřejmě ve škole jsou, existují v České republice střední školy pro neslyšící, kde mají přímo zaměstnaného tlumočníka, na vysokých školách jsou to střediska pro pomoc studentům s nějakými specifickými nároky, které taky zaměstnávají tlumočníky a případně, když si třeba neslyšící chce zajít na nějakou zajímavou přednášku, častokrát se stává, že přijde poptávka, nedávno jsem tlumočila jednu přednášku vzdělávací výživa, výživa v ledním hokeji, například, takže jsou to různé situace.

M: Takže vlastně i vy se setkáváte se spoustu zajímavých informacích ve své profesi.

T: Ano. Já vlastně i díky moji profesi se pořád vzdělávám, protože na každé to tlumočení je nutné se dopředu připravit, samozřejmě tedy pokud je příprava k dispozici, pokud se jedná o tlumočení například na vysoké škole nebo nějakých konferencí, veřejných akcí, tak je důležité mít dopředu přípravu, kterou ten mluvčí pošle ve formě třeba nějaké prezentace. Já se na to musím podívat a ty věci, které neznám, se musím vlastně sama doplnit, musím si je vyhledat na internetu, případně se spojit s tím mluvčím a domluvit se na tom, co tím třeba myslel a tak dále. A jedna věc je vyhledat si informace o té dané problematice a druhá případně zjišťovat znaky, které třeba neznám.

M: Takže i pro vás je to vlastně, řekněme, práce navíc, protože každý si představuje, že ano, přijdete někde na přednášku, rychle to tam rozlouskáte a jdete domů, ale ta příprava je možná ještě náročnější, než to samotné znakování.

T: Ano, záleží na situaci, ale většinou ano, a vlastně ta příprava, beru ji jako součást práce. Nedá se to oddělit.

M: Když se zaměříme na umělecké tlumočení, když tedy neslyšícím, řekněme, znakujete písničky. Je to pouze o tom textu, nebo i o té melodii. Jak se neslyšícímu dá přenést ta melodie.

T: Není to určitě jenom o tom textu, jak jsme se bavili o té přípravě, tak tady ta příprava je několikanásobně větší, protože my neslyšícímu publiku chceme předat zaprvé jak ten text, tak ale taky, jakou tu písničku má náladu, jaké je tempo, jaký je rytmus, jaký je to třeba žánr se někdy snažíme vyjádřit, takže to je na tom to důležité, abychom jim předali všechno. Samozřejmě pokud se bavíme o tom, že ta píseň má text, protože samozřejmě existují instrumentální skladby, které text nemají a v takové situaci se snažíme to také neslyšícím předat, protože neřekneme, že písnička nemá text, není tam co tlumočit, to není pravda. V takové chvíli uvažujeme o to, zda se jedná spíše o tlumočení nebo je to spíš nějaká interpretace nebo vizualizace, protože není možné se opřít o ten text a častokrát pokud ta skladba nemá vyloženě nějaké téma, jako například Vltava, tak tam víme, co je to téma, takže logicky tam naskočí tlumočníkovi, co by měl znakovat, ale pokud žádné takové téma není, tak je to vlastně individuální na poslechu toho tlumočníka, který si tu skladbu poslechne a vymyslí si na to nějaký svůj příběh, anebo slyší v té hudbě něco, co mu to připomíná, a to potom vizuálně ztvárňuje.

M: co třeba státní hymna?

T: Tak státní hymna, to je trošku speciální věc. Všichni slyšící lidé státní hymnu znají a na různých akcích si ji zpívají, u neslyšících je to trošku jinak. Před pár lety už tu byla snaha České komory tlumočníků znakového jazyka, komora udělala takové DVD právě přetlumočených oficiálních skladeb, kde je například Evropská hymna a Česká státní hymna, ale tato hymna není úplně platná pro Českou republiku, že bychom si řekli, musíme se jí řídit. Já sama jsem tu hymnu viděla, moc se mi líbila, ale trošku, když já musím jít na oficiální akci, kde je nutné přetlumočit hymnu, tak já jsem se na tu jejich verzi podívala a trošku jsem si ji upravila podle svého. Takže státní hymna není problém, ale už není tak mezi neslyšícími tak jako zaužívaná a tak známá.

M: Zajímá vás, jestli si neslyšící zpívají? Tak poslouchejte dál dopolední rozhovor. Zpívají si neslyšící? Ptám se Daniely Vackové, která se věnuje tlumočení a to nejenom tomu klasickému, tedy znakovému jazyku, ale i uměleckému tlumočení. Jak to tedy je?

T: Neslyšící si zpívají. Někteří neslyšící. Já to nemůžu zobecňovat na celou komunitu neslyšících, ale v naší skupině Handsdance, která se věnuje uměleckému tlumočení, máme neslyšící členy, konkrétně je jich 5, nás je celkem 8, je to 5 neslyšících a 3 slyšící a třeba 1 náš právě neslyšící kolega z Handsdance si velmi rád zpívá, ne ale rukama, ale hlasem, on je navíc Slovák a velmi rád si zpívá slovenskou hymnu, takže častokrát, on ji zřejmě nikdy neslyšel, protože je neslyšící už od narození, takže ji neslyšel tu hymnu, takže má na ni takovou vlastní melodii a prozpěvuje si ji, když třeba jedeme někam na vystoupení, jedeme autem, tak si ji prozpěvuje, ale stává se nám třeba i na některých koncertech, když mám píseň refrén, který se opakuje několikrát, a my se snažíme ten refrén většinou zanechat ve znakové podobě pořád stejný, tak vidíme v tom publiku, že někteří neslyšící si tak jakoby znakují s námi, takže ano, zpívají si.

M: Takže si zpívají. To je dobrá zpráva. Když už jsme naznačili koncerty, tak vy tedy překládáte i zmiňované koncerty do znakového jazyka, jak je to třeba s festivaly.

T: Tak s festivaly je to tak, že vloni jsme poprvé my jako skupina Handsdance jsme poprvé měli tu možnost zúčastnit se festivalu Colors of Ostrava, protože celý tento festival má vlastně takovou odnož, která se jmenuje Colors bez bariér a organizátoři toho festivalu se snaží přizpůsobit festival všem cílovým skupinám, takže nejenom neslyšícím, ale třeba i lidem nevidomým, nebo lidem s nějakým pohybovým hendikepem, no a v rámci toho Colors bez bariér jsme byli pozváni a přetlumočili jsme loni jeden koncert skupiny Gypsy.cz a letos budeme tlumočit dva koncerty, jeden v pátek 19. 7. a bude to Písničkář Pokáč a v sobotu to bude skupina Bratři Orfové.

M: Když by někdo chtěl opravdu na vlastní oči vidět vaše umění, tedy umění celé umělecké skupiny Handsdance, kam může přijít, nebo co by si měl hlídat.

T: Měl by se podívat na naše facebookové stránky, naše facebookové stránky, tam nás najde pod názvem Handsdance. Máme tam různé odkazy na videa, je možné tam vidět tedy naši tvorbu, je také možné se podívat na Youtube, kde pod názvem Neslýchaně zábavný večer, což je akce, které se zúčastňujeme pravidelně v září díky poradenskému centru pro sluchově postižené v Kroměříži, tak ti vlastně natáčí celou tu akci vždycky a potom to umísťují na Youtube, a taky tam dáváme informace o tom, kdy, kde budeme mít jaké vystoupení. Takže určitě naše facebookové stránky jsou takovou největší jistotou.

M: No a každopádně doporučuji i dneska kontrolovat Facebook Českého rozhlasu Vysočina a také webové stránky, kde si celý rozhovor, pokud jste ho nestihli, budete moci ještě jednou poslechnout a taky tam budete moci vidět na vlastní oči překlad písničky Petry Černocké. Je to tak?

T: Ano, bylo to tady taková improvizovaná situace ještě předtím rozhovorem, je to část písničky Koukej, se mnou si píseň broukej od Petry Černocké, ale samozřejmě originál i s Petrou Černockou je možné podívat se na Youtube na tom Neslýchaně zábavném večeři z Kroměříže.

M: Dnes byla hostem Dobrého dopoledne Daniela Vacková, která pracuje pro Divadelní fakultu Janáčkovy akademie múzických umění pro obor výchovná dramatika pro neslyšící a také působí pro organizaci Tichý svět a mimo jiné ji můžeme znát i v rámci toho, že je členkou umělecké skupiny Handsdance. Já vám moc děkuji za to, že jste nám dnes přiblížila svět neslyšících a přeji vám hezký den, ať se daří.

T: Také moc děkuji za pozvání.